Dotyky motyky

Na okenní rám dnes v noci, já průsvitná, skrytá roky ve sklepeních, na okenní rám dnes v noci usedám Hlavu pozvedám a hledám bílou hvězdu, co zrodila se v okamžiku v mračnech prachu v mlhovině. Hlavu pozvedá, dnes v noci se nebe dotýkám. Tělo rozpálené mám, kolik parseků mi zbývá, než k tobě doletím? Dnes v noci na to sílu mám, když usedám na okenní rám.

Mám kabát z kůry stromu černého ebenu, než spadne listí, čekám a nevím, zda sním o krajině dnešní, zda o kraji bájného Edenu. Znáš můj styl  a mou barvu přece. Jsem jako kmen palisandru, co s mnohými proudem pluje, co vlně vzdát se nechce a brání se té řece. Mám kabát z kůry stromu a hádám,proč asi jsem v kůře sevřená. Než s podzimem spadne listí dolů, prones zaklínadlo a cheš-li, řekni: Jdeme domů, bílá břízo..jdeme domů..

Neologie... tvoření nových slov...je v naší době tak rychlé... selfíčko, smska...a tak... Mně učarovalo slovo zdoufání. Je to zoufání s nadějí...pláč nad všedními věcmi, nad tím, co pominulo...ale s příslibem věcí lepších či větších či jiných:D prostě příštích :-) A to by stačilo ne? :-) Mějte se...a zdoufejte, je to zdravé:D