střípky ..Když Duben přichází...
je krásné skoro letní ráno.. cestou dolů z Nového Světa přes Hradčanské náměstí. Můj milovaný muž mi cosi říká.. pokaždé na této cestě si čistí hlavu přípravou na práci a zároveň mne uvádí do trablů všedních pracovních dní..někdy nevšedních. Sdílíme strasti, radosti, očekávání .. to všechno během deseti minut směrem dolů. Miluju tu cestu.
Přes okraj náměstí se přehoupne nízké oranžové slunce a ukáže svůj odraz ve všech palácích a všechny malostranské střechy se zdají ještě červenější. Pár běžců vybíhá bránou z Hradu a rozhlížejí se.. pak vyráží dále svým plánovaným směrem. Pán, co jej potkáváme denně na náměstí a ani nemrkne brvou, nás míjí. Ach, jaká škoda. Ještě před pár lety jsme se tu se všemi, co jsme se potkali, zdravili. Vzpomínám především na Mr.Morninga. Američan v country-rockovém oblečení s kytarou, bránící si své místo na Starých zámeckých schodech již od brzkého rána.
Sedává tam i dnes, jen my jsme se rozhodli vynechat věčné šacování tašek u brány Hradu a nejít kolem oblíbeného kamene Žiži a tedy chodit po schodech nových… zámeckých😊
Je to romantické. Tedy většinou. Barvy se mění, lidé občas taky. Nejraději mám, když sestoupáme mlčky a vnímám stíny a barvy a cvrkot ptáků. Podzim je ještě barevnější, ale jaro je taky pohlazení. Pod schody potkáváme občas velkého psa. Někdy se dívá z okna krámku, co tam je, jindy ho venčí jakýsi ošuntělý muž neurčitého věku (zřejmě za peníze).
Pak dojdeme k tramvaji a již je kolem nás spousta dětí a lidí, tváří většinou od pohledu známých.
Sem tam , když milému zamávám a odjede a já třeba jdu zase domů, zastavím se, zahledím směrem do Nerudovy ulice, která mi poskytuje tolik vzpomínek a obrazů z dob dávno minulých. Vidím Nerudu, Meyrinka, podivné figurky z dob socíku. Jdu tedy pomalu a prohlížím si snad už po sté dveře, domovní znamení, stíny na domech a skoro nevnímám ty zástupy zaparkovaných aut. Vidím Bondyho, jak kráčí ulicí a sem tam se s někým zastaví😊 Plácnu dobromyslně mouřenína přes stehno. Pořád mám v sobě tu holčičí touhu vidět, jak se v nestřeženém okamžiku podívá na druhého mouřenína a zakroutí hlavou nad mým chováním. Ale je pravda, že je asi zvyklý. A hlavně kamenný. Jak asi chtěl Brokoff, aby působily na lidi ty sochy, co se nad chodník nahýbají?
Úplně nahoře mám moc ráda Štursovu Toiletu… Před pár lety si řekla, že už půjde jinam a zmizela… vrátila se v plné kráse, ozdravená. Udělali jí nové okolí, ale ach, turisté a místní prodavači k ní chodí kouřit a kolem ní je plno nedopalků. Trochu smutné na to, že na každých 50m je jeden koš. Ale to je jiné povídání. Pak to vezmu po Radnických schodech nahoru. Na jedněch dveřích byl donedávna dětskou ruku křídou nakreslený obrázek princezny a prince. Teď tam zeje bankomat.
Už si přijdu jako Bondy, který v roce 1986 procházeje ulicí, povzdechl si:.. samý snackbar .. (Raritny film Tomáše Mazala a Pabla de Sax, zachycuje legendu, jak naznačují již titulky uvádějící „undergroundovou superstar". Oba filmaři s Bondym procházeli jeho oblíbená pražská zákoutí :)
Každá doba má svoje. Ale i tak zbývá místo na fantazii a představivost. Nosím klobouky a sukně.. Přijde mi to jaksi patřičné. Obzvláště, když poněkud rozšafně sedíme před vraty domu:D a tu se někdo přidá. Naposledy to byla Záda Jakuba Arbesa. Prý Ukecaný Karel. (Ostravská TV natáčela jakýsi kus z jeho života) Karel hrál starého Arbesa, co jakože odchází. Bylo to milé. No jo, když duben přichází. Modré hlavy na zemi, tedy ty Kočičí hlavy, v nichž se odráží modrá obloha.. vzpomínka na Foglara a na Vonty… jeden teď běhal v sobotu po Novém Světě - byl to sám Široko s ježkem v ruce. Ale děti honící tuto tajemnou postavu neměly pražádnou snahu ho dohonit. Až se z toho začal nudit a zastavil se na pokec :D
Sobota byla vůbec vydařená. Měli jsme svůj LII.D.O.G., tedy Den otevřené garáže, kdy ji otevřeme někdy kolem třetí odlpolední do ulice. Nejprve vyndáme dvě křesla a stolek. Pak přidáváme židle a lavičky, podle toho, jak někdo přijde přisednout:D Bylo to v duch flamenca. Zahraál Lushian Larroa a přivedl kamaráda Zorana. Fajn zábava. Slunce se opíralo o zeď a odráželo trochu tepla a hlavně ta stará zeď Nového Světa pjůsobila celá jaksi letně a pohodově. Co mám taky moc ráda, když se zastaví někdo ze sousedů a alespoň na chvilku popovídá. Nějak to stmeluje, víme o sobě, v tom ruchu bláznivého století je to jako malá oáza klidu .. Alespoň zatím.
Asi bych si měla zapsat kdo tu kdy byl a říkal, že tu bydlel. Takhle se ty informace úplně ztrácí. Ztácí se v propadlišti dějin doslova.. dívám se do té jámy za nima..co z toho mám zachránit? Musím si vzpomenout… stará paní, co pomáhala sochaři Ženíškovi? Bylo jí přes devadesát. Moc mne mrzelo, že jsem ji déle nezdržela. Hudebnice s režisérem, kteří se tu poznali za studentských let a žijí v Tunisu? Studoval školu spolu s Milošem Formanem. Nebo Renáta Bulvová, kdysi zde pobývající studentka, co pomáhala sochaři Nálepovi a taky mu stála modelem? A jak říká, málem ho otrávila zplodinami z kamen? Je to asi na dlouhé psaní. Tak ještě uvidím. Co Olda, který tu běhal v osmdesátkách a s klukama tomu říkali Zadní stínadla a měli opravdovou kroniku a opravdový slib mlčenlivosti. Takže se toho vlastně moc nedozvím:D Ale je to sympatické. O tom všm ale bude ještě řeč.
Mám vzpomínky spíše ze sedmdesátek , kdy tady v té temné uličce bylo jednak ukryté hřiště s velkou dřevěnou lavičkovou houpačkou a co víc.. jak se klikatila, v dálce svítilo v přízemí okénko..nebo dvě. Za okénkem seděl malíř s kulatou tváří a maloval. Okno měl otevřené a zněla z něj záhadná hudba. No nutno podotknout, že v té době byl značně napřed, když si pouštěl Jeana Michelle Jarreho. Ačkoli jeho obrazy byly někdy až katastrofické a fantazie by je zařadila někam do mimozemských záležitostí, přeci jen působily jaksi měkce, oble a příjemně. Myslím, že to bylo technikou pastelů na chlupatý povrch..vlastně velur. Seděl někdy zabrán, jindy se otočil a krátce s námi diskutoval. Byl vstřícný, všechny všetečné otázky zodpověděl, i to, kde se prodávají takové obrazy. Prý u nás nikde. Prý je ocení jen lidé za hranicemi. Galerie za oknem byla pro mnohé světlým bodem v temnotě i filosoficky. Dožil se 93 let.
Přes okraj náměstí se přehoupne nízké oranžové slunce a ukáže svůj odraz ve všech palácích a všechny malostranské střechy se zdají ještě červenější. Pár běžců vybíhá bránou z Hradu a rozhlížejí se.. pak vyráží dále svým plánovaným směrem. Pán, co jej potkáváme denně na náměstí a ani nemrkne brvou, nás míjí. Ach, jaká škoda. Ještě před pár lety jsme se tu se všemi, co jsme se potkali, zdravili. Vzpomínám především na Mr.Morninga. Američan v country-rockovém oblečení s kytarou, bránící si své místo na Starých zámeckých schodech již od brzkého rána.
Sedává tam i dnes, jen my jsme se rozhodli vynechat věčné šacování tašek u brány Hradu a nejít kolem oblíbeného kamene Žiži a tedy chodit po schodech nových… zámeckých😊
Pak dojdeme k tramvaji a již je kolem nás spousta dětí a lidí, tváří většinou od pohledu známých.
Sem tam , když milému zamávám a odjede a já třeba jdu zase domů, zastavím se, zahledím směrem do Nerudovy ulice, která mi poskytuje tolik vzpomínek a obrazů z dob dávno minulých. Vidím Nerudu, Meyrinka, podivné figurky z dob socíku. Jdu tedy pomalu a prohlížím si snad už po sté dveře, domovní znamení, stíny na domech a skoro nevnímám ty zástupy zaparkovaných aut. Vidím Bondyho, jak kráčí ulicí a sem tam se s někým zastaví😊 Plácnu dobromyslně mouřenína přes stehno. Pořád mám v sobě tu holčičí touhu vidět, jak se v nestřeženém okamžiku podívá na druhého mouřenína a zakroutí hlavou nad mým chováním. Ale je pravda, že je asi zvyklý. A hlavně kamenný. Jak asi chtěl Brokoff, aby působily na lidi ty sochy, co se nad chodník nahýbají?
Úplně nahoře mám moc ráda Štursovu Toiletu… Před pár lety si řekla, že už půjde jinam a zmizela… vrátila se v plné kráse, ozdravená. Udělali jí nové okolí, ale ach, turisté a místní prodavači k ní chodí kouřit a kolem ní je plno nedopalků. Trochu smutné na to, že na každých 50m je jeden koš. Ale to je jiné povídání. Pak to vezmu po Radnických schodech nahoru. Na jedněch dveřích byl donedávna dětskou ruku křídou nakreslený obrázek princezny a prince. Teď tam zeje bankomat.
Už si přijdu jako Bondy, který v roce 1986 procházeje ulicí, povzdechl si:.. samý snackbar .. (Raritny film Tomáše Mazala a Pabla de Sax, zachycuje legendu, jak naznačují již titulky uvádějící „undergroundovou superstar". Oba filmaři s Bondym procházeli jeho oblíbená pražská zákoutí :)
Každá doba má svoje. Ale i tak zbývá místo na fantazii a představivost. Nosím klobouky a sukně.. Přijde mi to jaksi patřičné. Obzvláště, když poněkud rozšafně sedíme před vraty domu:D a tu se někdo přidá. Naposledy to byla Záda Jakuba Arbesa. Prý Ukecaný Karel. (Ostravská TV natáčela jakýsi kus z jeho života) Karel hrál starého Arbesa, co jakože odchází. Bylo to milé. No jo, když duben přichází. Modré hlavy na zemi, tedy ty Kočičí hlavy, v nichž se odráží modrá obloha.. vzpomínka na Foglara a na Vonty… jeden teď běhal v sobotu po Novém Světě - byl to sám Široko s ježkem v ruce. Ale děti honící tuto tajemnou postavu neměly pražádnou snahu ho dohonit. Až se z toho začal nudit a zastavil se na pokec :D
Asi bych si měla zapsat kdo tu kdy byl a říkal, že tu bydlel. Takhle se ty informace úplně ztrácí. Ztácí se v propadlišti dějin doslova.. dívám se do té jámy za nima..co z toho mám zachránit? Musím si vzpomenout… stará paní, co pomáhala sochaři Ženíškovi? Bylo jí přes devadesát. Moc mne mrzelo, že jsem ji déle nezdržela. Hudebnice s režisérem, kteří se tu poznali za studentských let a žijí v Tunisu? Studoval školu spolu s Milošem Formanem. Nebo Renáta Bulvová, kdysi zde pobývající studentka, co pomáhala sochaři Nálepovi a taky mu stála modelem? A jak říká, málem ho otrávila zplodinami z kamen? Je to asi na dlouhé psaní. Tak ještě uvidím. Co Olda, který tu běhal v osmdesátkách a s klukama tomu říkali Zadní stínadla a měli opravdovou kroniku a opravdový slib mlčenlivosti. Takže se toho vlastně moc nedozvím:D Ale je to sympatické. O tom všm ale bude ještě řeč.
Mám vzpomínky spíše ze sedmdesátek , kdy tady v té temné uličce bylo jednak ukryté hřiště s velkou dřevěnou lavičkovou houpačkou a co víc.. jak se klikatila, v dálce svítilo v přízemí okénko..nebo dvě. Za okénkem seděl malíř s kulatou tváří a maloval. Okno měl otevřené a zněla z něj záhadná hudba. No nutno podotknout, že v té době byl značně napřed, když si pouštěl Jeana Michelle Jarreho. Ačkoli jeho obrazy byly někdy až katastrofické a fantazie by je zařadila někam do mimozemských záležitostí, přeci jen působily jaksi měkce, oble a příjemně. Myslím, že to bylo technikou pastelů na chlupatý povrch..vlastně velur. Seděl někdy zabrán, jindy se otočil a krátce s námi diskutoval. Byl vstřícný, všechny všetečné otázky zodpověděl, i to, kde se prodávají takové obrazy. Prý u nás nikde. Prý je ocení jen lidé za hranicemi. Galerie za oknem byla pro mnohé světlým bodem v temnotě i filosoficky. Dožil se 93 let.
Komentáře
Okomentovat