Dotyky motyky

Pláštěm černým se přikrývám, sluch mám, co mne nezradí. tmou noci létám si jak splašený a hvěždy vůbec nevnímám. Jsem pánem nočního prostoru, ty společníkem Dionýza býváš. toho smyslného zeměpána, s nímž tvá mysl usíná, když mysl moje létá si hned dolů a hned nahoru A tak já, netopýr, míjím tebe, satyra ten postrach dne noční potvoru pán zemské půdy pána nočního prostoru

Mám vlasy z hadích ocásků, ráda se ve tmě skrývám. Mám jednu krásnou křivuli, v niž tajný nápoj míchám. Ten nápoj není na lásku, je pro mou přítelkyni, co létá se mnou ke hvězdám i se noří do jeskyní. My kouli ze skla zkoumáme, v ní čteme příběh zmrlé noci, jak dvě ženy si v parku ustlaly a pak je našli nad ránem bez čarodějné moci. P.S. dřevní doby ve společnosti Evy Ford :-)

Až budu oprýskaná, až potáhnu se plakem, uschovám rez duše, jsem sběř, ta stará láje. Jen nejsem stará panna, kdo chce, mne natře lakem, kdo chce, mne umřít nechá, mé jsou černé báje. Už dnes jsem oprýskaná, v mnoha místech prasklá, passé pro dráteníka, Jsem sběř, ta stará láje. Jen nejsem stará panna. Krása duše splaskla poblíž urnového háje, Je ze mne kvintesence, živel lehčí nežli oheň, jó, mé jsou černé báje.

Chtěla lítat jako listí, co vítr unáší, chtěla bydlet ve světlíku, kam se nidko nedívá, chtěla jednu blízkou duši, holka bláznivá. Ztichlou šachtou od světlíku list javorový krouží, tak, kam se nikdo nedívá. Holka bláznivá, ta holka bláznivá

Jsem jiskřivá Večernice, co každý podvečer, jak zazní klekání, vykročí do ulice. Zvonečky pravdy rozeznít necháme v ránu sychravém, snad poznáme čistotu úmyslu, co před námi samými chce se skrýt. Tak pohleď na hvězdy v podvečer a zkoumej, prosím, své já, ať neroním slzy jak prskavky a abys ty také nebrečel. Jsem jen malá Večernice a Země se kolem mne netočí, však toužím jistotu mít, než zas vykročím do ulice.

Někteří lidé nikdy neuslyší, někteří neznají tóny života. A tak začali slova nenávidět a strach a nicota z nich čiší. Někteří lidé nikdy neuvidí, někteří odmítají ten dar, Tvrdí, že svět se spikl proti nim a přitom sami sebe šidí.

Tuším, že ptáci se snáší, šum křídel zem rozechvívá Tak dlouho už mlčím, mé ruce nehladí a neublíží, můj stín ptáky nevyplaší. Pak slétnou se havrani, vždy důstojní, v černém, Tak dlouho tu mlčím v kořenech stromů, že smutek mne nezraní. Když ptáci se slétnou, na kameny vztyčené usedají. ty dlouho tu mlčíš a stíníš nápis prostý, vzpomínku poslední a tak trochu vzletnou

Myšlenky pozdě v noci, má nížina rozhodnutí, to dávné Megiddo mého já. Kdy nabude právní moci? Myšlenky pozdě v noci mé pohoří touhy, ta dávná Armenie, země hor a plání. Přijde odvolání či nabude právní moci?

Mráz spálil ta slova, co chtěla jsem ti říct, však doufám, že tušíš, jak ta slova zní, však doufám, že tušíš, jak roztát vše znova. Zornice mých očí zamkl taky mráz, přes ledové květy tě, milý, nevidím. Však doufám, že tušíš, jak Sněhurka se budí, však doufám, že tušíš, jak probudit ji zas.

Jsem obloha zšeřelá, jsem černá, uschlá kala svatební, co prý nevěstám slzy nosí. S kým jsem a komu vlastně věrná? Jse strokrát zlá a stokrát temná, mou vůní je vlhká černozem. Jsem list v koruně, co vítr neuprosí, písek říční, co nabrali ho ze dna. Paprsku, dej prsty na mou kůži, ať nejsem temnoplodec, ať podobám se....růži